Mount Gardner (Bowen Island)

Většinou komentář k fotkám nepíši. To je obvykle výsada pane Žet (krásná ukázka např. zde – škoda, že jsem o tuhle srandu přišel). Tentokrát ale musím udělat výjimku. Když člověk po měsíci v Kanadě zažije malý výlet ovšem až balkánských rozměrů, tak to prostě pár řádků napsat chce.

Výlet na horu Mount Gardner na ostrově Bowen Island řadím za střízliva do TOP 20 turistických zážitků svého dosavadního života. Začínám se pomalu bát co čekat od dalších víkendů. Jestli to bude ještě gradovat, tak se asi po**** v kině, začnu poslouchat Justina Biebera nebo se dám k Jehovistům. Od Kanady jsem čekal leccos, ale jízdu trajektem, jízdu na korbě na náklaďáku, ilegální spaní na igelitu v bike parku, sanitizéry na latrínách, česko-slovenský potlach na vrcholu a i potřebou porci ostudy - to tedy opravdu, ale opravdu ne. Když ještě napíši, že celá tahle sranda stála celkem 11 dolarů, 10 centů a 2 plzně, tak potřebná chemická esence pro exkluzivní nízkonákladový víkend je na světě. A nyní téměř stručně, skoro jasně a místy popořadě.

V sobotu 15. 6. v 16:00 máme sbaleno a všichni účastníci zájezdu z řad obyvatel českého domu na Culloden Street, tedy Petra, Martina a já, jsou připraveni a vyrážejí na nejbližší zastávku linku 22. Přestupujeme v Downtownu. Nejsme si jisti, zda čekat na expresní bus do přístavu či jet obyčejnou průměrně narvanou pravidelnou linkou MHD. Pro jistotu tedy předbíháme celou frontu a kontrolujeme jízdní řád. Nějaká pani se na nás mračí, což si vyslouží z naší strany několik krapet hlasitějších a jemně pubertálních komentářů v češtině. Paní se ale nemračí, protože jsme předbíhali, paní se soustředí, protože nám z větší části rozumí. Sympatická Slovenka, co emigrovala do Kanady před třiceti lety, s grácií spokojené ženy středního věku přechází naší nedospělost a dává se s námi do řeči. Získáváme řadu cenných tipů kam na výlety a tak skoro hodinová cesta v totálně přeplněném autobuse uteče celkem rychle. Následná dvacetiminutová plavba trajektem na ostrov Bowen Island za 11 CAD je pro nás suchozemce příjemný a stále nezvyklý zážitek.

Po nějakém, těžko zpětně určitelném, čase stráveném procházkou po mikroskopickém přístavním městečku Snug Cove vycházíme směrem k jezeru Killarney Lake, kde plánujeme bivakovat. Po obligátní večeři se dáváme do řeči s chlapíky s náklaďákem. Po pěti minutách už jedeme na korbě na krátkou projížďku směrem k výchozímu bodu našeho nedělního výšlapu. Pak nám následně ukázali, kde nejlépe ilegálně přespat na pláži (na ostrově je oficiálně zakázáno kempování). Starší z pánů ještě řekl, že byl v Praze. Jo no, fakt zajímavé - kdo ne, že? Ale on tam byl v roce 1969, když Prahu ještě „osvobozovali“ Rusové a spol. Dobře si to prý pamatuje, protože se tehdy hrála v Praze skvělá muzika (aby taky ne, když končili The Matadors, začínal Blue Effect a stále hrálo Flamengo – o dalších ani nemluvě). Za to všechno si od nás vysloužili hořkou odměnu – dvě plzně. Pohrdáme kamenitou pláží a uchylujeme se ke spánku na startu krátké dráhy pro BMX. Před spánkem nás trošku vystrašila asi ohromná hladová puma nebo možná zatoulaná vyděšená drobná laň. Nevíme. Něco mi ale říká, že šelma na vás strnule nekouká, aby poté vzala nohy na ramena.

Budíme se do krásného rána, odklízíme bordel, co na nás napadal během noci ze stromů, balíme spacáky a vaříme si kávu k snídani. Na túru vyrážíme v ideálních 9:30. Ano, je to do kopce a ne úplně málo. S krosnami se nejde úplně lehce, ale zvládáme. Potom si užíváme zaslouženého odpočinku na krásné vyhlídce. Naivně přemítáme, zda to už není vrchol. Domněnky rozpouští další turisté, kteří nás uklidňují, že na vrchol to máme ještě 20 minut. Měli dobrý odhad, za necelou půlhodinku se kocháme výhledy z hlavního vrcholu hory. Z klidu a stavu blaženosti nás vyvede hlasité zvolání „tak cóóó“ od vedle stojící skupinky turistů. Kecáme se partou mladých a perspektivních Čechů, kterou ještě posléze doladí dva braťa. Zmocňuje se nás frustrace, že ve Vancouveru se prostě od Čechů nedá utéct. Nevadí, je krásně a to nám ke štěstí stačí. Vydáváme se na cestu dolů. V luxusním čase docházíme do přístavu a tak si dopřáváme ještě závěrečnou porci kalorií ve stánku s hotdogy a příjemně unaveni se vezeme domů. Howgh.